Šlechtova predstava o Draculovi bola skvostná. Opäť sa nezľakol šedi. Svet predsa nie je čiernobiely, tak prečo by mal byť hlavný záporák zloduch, ktorý chce zničiť svet a na kolenách má bielu mačku. Taký Wolferin rozhodne nie je. Wolferin je posadnutý mocou, má rad "zlých" aspektov, ktoré – čuduj sa svete – sa mnohokrát dajú pochopiť. Wolferin robí chyby a je trošičku posadnutý, ale rozhodne to nemyslí úplne zle. Veľmi sa mi páči, ako autor dokáže nepotrebnú vedľajšiu postavu upratať bokom a ešte to vyznie ako skvelý vývoj charakteru. Kniha si robí sama zo seba žarty a podčiarkuje večné deus ex machina z predchádzajúceho dielu – starý otec vždy zachráni situáciu. Príbeh je pomerne jednoduchý, ale veľmi zábavný. Ako akciou, tak humorom. Thompson nemá veľa priestoru na svoje antihrdinské výstrelky, pretože je na domácej pôde a veľmi dobre si uvedomuje, komu môže stúpiť na otlak. Napriek tomu je to stále "hrdina", ktorý sa nebojí vytasiť meč a prepichnúť niekoho, kto sa mu práve nepáči. Arrieta sa skvele zapracovala do skupiny a dokázala si uchmatnúť svoje miestečko, a to aj napriek pretlaku silných hrdiniek s elfskou krvou. Opäť kvitujem malé náznaky pre ďalšie diely a pokračovania.

Šlechtova představa o Draculovi byla skvostná. Opět se nezalekl šedi. Svět přece není černobílý, tak proč by měl být hlavní záporák zloun, který chce zničit svět a na klíně má bílou kočku. Takový Wolferin rozhodně není. Wolferin je posedlý mocí, má řadu "zlých" aspektů, které - světe div se - se mnohdy dají pochopit. Wolferin dělá chyby a je trošičku posedlý, ale rozhodně to nemyslí úplně špatně. Moc se mi líbí, jak autor dokáže nepotřebnou vedlejší postavu uklidit stranou a ještě to vyzní jako skvělý vývoj charakteru. Kniha si dělá sama ze sebe legraci a podtrhuje věčné deus ex machina z předcházejícího dílu - dědeček vždycky zachrání situaci. Příběh je poměrně jednoduchý, ale velice zábavný. Jak akcí, tak humorem. Thompson nemá moc prostor na své antihrdinovské výstřelky, protože je na domácí půdě a moc dobře si uvědomuje, komu může šlápnout na palec. Přesto je to stále "hrdina", který se nebojí tasit meč a propíchnou někoho, kdo se mu zrovna nelíbí. Arrieta se skvěle zapracovala do skupiny a dokázala si urvat své místečko a to i přes přetlak silných hrdinek s elfí krví. Opět kvituji malé náznaky pro další díly a pokračování.

Na predchádzajúcej knihe Likarijskej trilógie bolo zrejmé, že vznikala po kúskoch, defacto z poviedok. Jednotlivé časti boli spojené len čisto mechanicky, časovou následnosťou, ale inak spolu nemali nič do činenia.
Táto kniha naopak silne spolieha na oboznámenosť s aktérmi príbehu, pretože veľké množstvo vtipov a deja akosi predpokladá, že čitateľ vie, do čoho lezie. Je z nej cítiť, že celá Likarijská trilógia vznikala na preskáčku. Vladimír Šlechta ale inak odvádza tradične spoľahlivo kvalitnú prácu. Kniha nie je žiadnym medzníkom žánru, ani nijako mimoriadne nevystupuje z jeho hraníc.
Čítanie je to ale dobré, dej nikde neklopýtne, snáď len postavy sú veľmi ploché a nárokom dnešných čitateľov pomaly prestávajú stačiť. Tak snáď to pri, vlastne staršom, Orcigarde nebude ešte horšie.

Na předchozí knize Likarijské trilogie bylo zřejmé, že vznikala po kouskách, defacto z povídek. Jednotlivé části byly spojeny jen čistě mechanicky, časovou sousledností, ale jinak spolu neměly nic do činění.
Tato kniha naopak silně spoléhá na obeznámenost s aktéry příběhu, neboť velké množství vtipů a děje jaksi předpokládá, že čtenář ví, do čeho leze. Je z ní znát, že celá Likarijská trilogie vznikala na přeskáčku. Vladimír Šlechta ale jinak odvádí tradiční spolehlivě kvalitní práci. Kniha není žádný mezníkem žánru, ani nijak mimořádně nevystupuje z jeho hranic.
Čtení je to ale dobré, děj nikde neklopýtá, snad jen postavy jsou hodně ploché a nárokům dnešních čtenářů pomalu přestávají stačit. Tak snad to u, vlastně staršího, Orcigardu nebude ještě horší.