Likario

Šlechtova představa o Draculovi byla skvostná. Opět se nezalekl šedi. Svět přece není černobílý, tak proč by měl být hlavní záporák zloun, který chce zničit svět a na klíně má bílou kočku. Takový Wolferin rozhodně není. Wolferin je posedlý mocí, má řadu "zlých" aspektů, které - světe div se - se mnohdy dají pochopit. Wolferin dělá chyby a je trošičku posedlý, ale rozhodně to nemyslí úplně špatně. Moc se mi líbí, jak autor dokáže nepotřebnou vedlejší postavu uklidit stranou a ještě to vyzní jako skvělý vývoj charakteru. Kniha si dělá sama ze sebe legraci a podtrhuje věčné deus ex machina z předcházejícího dílu - dědeček vždycky zachrání situaci. Příběh je poměrně jednoduchý, ale velice zábavný. Jak akcí, tak humorem. Thompson nemá moc prostor na své antihrdinovské výstřelky, protože je na domácí půdě a moc dobře si uvědomuje, komu může šlápnout na palec. Přesto je to stále "hrdina", který se nebojí tasit meč a propíchnou někoho, kdo se mu zrovna nelíbí. Arrieta se skvěle zapracovala do skupiny a dokázala si urvat své místečko a to i přes přetlak silných hrdinek s elfí krví. Opět kvituji malé náznaky pro další díly a pokračování.

Na předchozí knize Likarijské trilogie bylo zřejmé, že vznikala po kouskách, defacto z povídek. Jednotlivé části byly spojeny jen čistě mechanicky, časovou sousledností, ale jinak spolu neměly nic do činění.
Tato kniha naopak silně spoléhá na obeznámenost s aktéry příběhu, neboť velké množství vtipů a děje jaksi předpokládá, že čtenář ví, do čeho leze. Je z ní znát, že celá Likarijská trilogie vznikala na přeskáčku. Vladimír Šlechta ale jinak odvádí tradiční spolehlivě kvalitní práci. Kniha není žádný mezníkem žánru, ani nijak mimořádně nevystupuje z jeho hranic.
Čtení je to ale dobré, děj nikde neklopýtá, snad jen postavy jsou hodně ploché a nárokům dnešních čtenářů pomalu přestávají stačit. Tak snad to u, vlastně staršího, Orcigardu nebude ještě horší.