Likarijská trilógia

Vliv Pterrů na pohraničí vystupuje do popředí. Lze poznat, že tato sbírka byla sestavena jako první z trilogie. To však neubírá na zajímavosti postav a ději samotném. Sylvia této knize vládne a v kombinaci s Thompsonem, který se už po prvním díle stal mou nejoblíbenější postavou Pohraničí, dodávají knize obrovský šmrnc.

Šlechtova představa o Draculovi byla skvostná. Opět se nezalekl šedi. Svět přece není černobílý, tak proč by měl být hlavní záporák zloun, který chce zničit svět a na klíně má bílou kočku. Takový Wolferin rozhodně není. Wolferin je posedlý mocí, má řadu "zlých" aspektů, které - světe div se - se mnohdy dají pochopit. Wolferin dělá chyby a je trošičku posedlý, ale rozhodně to nemyslí úplně špatně. Moc se mi líbí, jak autor dokáže nepotřebnou vedlejší postavu uklidit stranou a ještě to vyzní jako skvělý vývoj charakteru. Kniha si dělá sama ze sebe legraci a podtrhuje věčné deus ex machina z předcházejícího dílu - dědeček vždycky zachrání situaci. Příběh je poměrně jednoduchý, ale velice zábavný. Jak akcí, tak humorem. Thompson nemá moc prostor na své antihrdinovské výstřelky, protože je na domácí půdě a moc dobře si uvědomuje, komu může šlápnout na palec. Přesto je to stále "hrdina", který se nebojí tasit meč a propíchnou někoho, kdo se mu zrovna nelíbí. Arrieta se skvěle zapracovala do skupiny a dokázala si urvat své místečko a to i přes přetlak silných hrdinek s elfí krví. Opět kvituji malé náznaky pro další díly a pokračování.

Po souvislém románu Likario se Vladimír Šlechta v Orcigardu vrací ke struktuře románu v povídkách. Oproti knize Nejlepší den (kde je tento postup rovněž použit) tu ovšem chybí společný motiv exodu týchž postav a peripetií, jež ho provázejí. Namísto toho je tu plno různých motivů jen si mezi nimi vybrat. A v tom je kámen úrazu. Povídky mají kolísavou kvalitu a různé vyprávěcí přístupy, dohromady je však nespojuje ani ustálená skupina vystupujících postav. Výsledek působí spíše jako antologie povídek různé kvality, které na základě vágní souvislosti skončily v jednom svazku. Knihy Vladimíra Šlechty ze světa Krvavého Pohraničí mám rád, ale tahle byla po Likariu rozhodně druhá nejslabší.

Na předchozí knize Likarijské trilogie bylo zřejmé, že vznikala po kouskách, defacto z povídek. Jednotlivé části byly spojeny jen čistě mechanicky, časovou sousledností, ale jinak spolu neměly nic do činění.
Tato kniha naopak silně spoléhá na obeznámenost s aktéry příběhu, neboť velké množství vtipů a děje jaksi předpokládá, že čtenář ví, do čeho leze. Je z ní znát, že celá Likarijská trilogie vznikala na přeskáčku. Vladimír Šlechta ale jinak odvádí tradiční spolehlivě kvalitní práci. Kniha není žádný mezníkem žánru, ani nijak mimořádně nevystupuje z jeho hranic.
Čtení je to ale dobré, děj nikde neklopýtá, snad jen postavy jsou hodně ploché a nárokům dnešních čtenářů pomalu přestávají stačit. Tak snad to u, vlastně staršího, Orcigardu nebude ještě horší.

První kniha "malé trilogie" Krvavého pohraničí. Velmi dobře napsaná kniha. S velkou dávkou místy "ironického" humoru. Rodinku půlelfa Thompsona si nejde neoblíbit. Svět je do jisté míry podobný knihám A. Sapkowského - respektive sáze o Zaklínači. Pokud máte rádi tento typ fantasy, Vladimír Šlechta je pro Vás tím pravým!