Všechny recenze uživatele Jiří B.

Dle mého názoru je to na prvotinu Weekse velmi dobrý román. Nadmíru se mi líbil začátek, tedy popis místa kde Azoth vyrůstal, což bylo v pravé nefalšované špíně lidstva. Opravdu pěkně popsané pozadí jednoho velkého, z půlky zkaženého města. Líbil se mi i směr, jakým se děj postupně vyvíjel, i když mi přišlo, že na můj vkus je to trochu víc romantické. Téměř všichni na Azotha byli hodní, což se mi v porovnání k začátku knihy moc nehodí. Jinak další věc, která se mi líbila, bylo rozuzlení některých důležitých faktů až na konci. Téměř u konce jsem si říkal, že je to hrozně kostrbatý příběh, ale nakonec vše dávalo smysl. Vzdáleně mi to připomělo Malazskou knihu padlých.

Abych taky napsal něco proti, nelíbilo se mi chování některých postav, které na mě působilo jako syntetické lepidlo. Prostě mezery v ději dokonale slepily. Jednou z nich byl prorok, který přesně ví kdy se co odehraje a který několikrát dolepí části děje jiných osob, které s ním vůbec nic nemají společného. Dále jsem nechápal povahu vztahu Azotha a jeho učitelky. Podle mě by se takhle vlídně stará prostituka nechovala. A nakonec mi bohužel také přišlo, že děj není vzestupný, ale spíš vlnovitě se houpající. Některé části jsem rovnou hltal, ale u jiných jsem knihu odložil na několik dní.

Při konečném shrnutí bych chtěl říci, že se mi Cesta stínů jako prvotina od Weekse líbila a doporučuju ji si přečíst každému, koho zajímají věci týkající se spodiny lidstva, nájemných vražd a chrarakter osob, kdo si je objednávají a jejich vykonavatelů.

Tuto knihu jsem opět dlouhodobě očekával a nezklamal jsem se. Musím říci, že Sapkowski mě zde opět více než zaujal. Začátek se sice pomaličku rozbíhal, což mě trochu odrazovalo, ale po setkání s trpaslíkem Zoltanem a jeho kumpány... Tyto pasáže se nadají přečíst jinak, než jedním dechem. Jsou totiž zajímavé, dobrodružné a často velmi humorné. Přesně takovéto části mi chyběly v předchozím díle Čas opovrzení. Dále musím velmi ocenit vstup nové postavy v upíra... Druh této postavy by měl reprezentovat jedence zákeřného, nebezpečného a neskonale zlého. Jenže zde vystupuje upír jako vzdělaný, dobrosrdečný a hlavně obětavý. To mě opět přivádí na myšleku, která zazní snad v každém Sapkowského díle, že dobro nemusí být vždy zabaleno v bílém hedvábí a že v každém z nás je dobrá a špatná stránka. Závěrem můžu doporučit všem lidem, kteří si chtějí přečíst napínavý a dobrodružný příběh, u ktérého se mohou zasmát a také se něčemu zajímavému přiučit.

Tato kniha mě bohužel nenadchla tak, jako první dvě ze série Zaklínač (Poslední přání & Meč osudu). Nejspíš proto, že je to pouze část celku, pětidílné ságy. Ovšem musím přiznat, že jsem ji také přečetl, tak jako všechny předchozí, jedním dechem. Obzvláště část, kde se sejdou všichni velcí mágové, poněvadž zde Geralt ukazuje i jiné schopnosti než zaklínačské, a to diplomatické a společenské.